Únor 2010

Strach, že příjde ten den

10. února 2010 v 9:27 | Giorgio



Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.

____________________________________________


Možná to taky znáte, co já vím... Strach jako takový máme snad každý den. Někdo ze zkoušení, jiný zase z prvního setkání a mnozí z nás z toho posledního. Když už nás někdo miluje, tak to nemusí být proto, jací jsme, ale hlavně, že nás miluje i přes to, jací jsme. Stává se, že si ani neuvědomujeme, jací opravdu jsme a potom se můžeme divit, když to opravdu skončí. Najednou přijde a řekne, že je konec. My máme pochopitelně pocit, jakoby nám někdo vrazil kudlu do zad a přitom si ani neuvědomujeme, že možná právě my jsme s ní tomu druhému pořádně lomcovali v zádech. Měli bychom si bát hlavně sami sebe. Uvědomíme-li si, že následky, které neseme jsou jen následky našich činů, za které si můžeme sami. Jen zřídka kdy se dá mluvit o náhodě. Náhoda je hlavně o štěstí a to nemá se strachem moc společného.

A co když se to opravdu stane?! Po spoustě společných dní, týdnů, měsíců, ba dokonce i letech je náhle konec. Je to jako smrt, náhlá, rychlá a nečekaná. Přijde to v okamžiku, kdy to nejméně čekáme. O to víc to bolí. Ptáme se ostatních proč, a přitom nás ani ve snu nenapadne ptát se sebe. Hledat odpovědi v sobě a nacházet je. Čas se nezastaví a mnozí z nás mají často pocit, jak moc rychle jim letí čas. je to "jen" život, který je mezi časem vždy ten, který jednou prohraje.

Stáří

2. února 2010 v 0:16 | Giorgio

Staří lidé si často ( a mnohdy ) rádi stěžují na své zdraví. Někdy to ovšem může být pouze výplod jejich "fantazie".

Jako voda v té nejprudší horské řece plyne tvůj život.
Říkáš : "Stůj," ale nikdo tě neslyší, snad ti nerozumí.
Křičíš, jsi sám.
Zeptej se sám sebe, má-li cenu někam spěchat?
Voda plyne stejně jako čas, ale dá se stihnout mnoho věcí, budeš-li ovšem chtít.
Žij dokud jsi mladý.
A co ve stáří?
Žij, jako bys byl mladý.

Tělo stárnout může, duše však nemusí.