Duben 2009

1. Máj...

30. dubna 2009 v 22:17 | Giorgio

První máj, ach... lásky to čas... Teda... teoreticky vztato... Ale má realita?

Ani nevím, jak jsem ho trávil v minulých letech, ale dobře si pamatuju, jak mě má zoufalá sestra prosila (asi před 7 lety), abych jí dal pusu... Ale... Dnes... v realitě, kdy jsem štastně už bez mála pět měsíců zamilován je to asi tak, že zítra (tj. 1.5.2009) musím s našima na chatu a tak se prostě s Verunkou neuvidím, no nenaštvalo by vás to? Je fakt, že bych se z toho mohl pokusit nějak vykroutit, ale to bych si před pár dny nesměl dovolit průser, který jsme si dovolil a tak raděj bubu držet hubu a šoupat nohama...

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.



Moje štěstí a smutek

27. dubna 2009 v 20:42 | Giorgio

Chci psát o bezmoci, která mnou převládá, klterá mě chytla s pořádně se mě drží... Ale proč vlastně???

Dnes mi volala mamka, že mám jít okamžitě domů, mám problém ve škole a následně tudiž i doma. zaracha, výčitky, křik... Jasně... můžu nad tím mávnout rukou a říct.. .to je v pohodě, však to přjde,ale to já nedokážu, až ted to ze mě pomalu opadá... Ale jen myšlěnka, že se neuvidím s mou láskou je hrozivá. Najednou mi strašně rychle dochází, jak málo stačí k tomu, aby se vám během pár minut změnil život a přitom víte, že už se měmí pěkně dlouho, jen my to nevidíme... Takové ty růžové brýle nám náhle někdo pěstí sundá a dřív, než se stačíme pořádně rozkoukat, tak se nás zmocní ona bezmoc a trápení. Dochází mi, jak moc je pro mě důležité jí mít... Tu lásku, Tu nepostradatelnou osobu, která je vám oporou. I dnes mi došlo, že dívka před ní byla jen pouhá fraška, umělé sladidlo... hnus... oproti tomu, co mám... jsem nesmírně štastný, ale i zároveň smutný. Jedno vím jistě, dál už jen spolu...

Strach

27. dubna 2009 v 13:08 | Giorgio

Strach...??? Čeho se vlastně bojíme? Pavouci, učitelé, rodiče, nepřátelé.... Myslím si, že ani jedno...

Největší strach máme z toho, o čem moc nevíme. Bojíme se neznáma, které může, ale nemusí přijít. Strach, že nevíme co bude dál, co se nám stane, když... co mi udělají, když... Všudé jen KDYŽ... Bojíme se, ale ve skutečnosti ani nevíme čeho, netušíme jak hrozná věc na nás dolehne a přitom se nejvíc trápíme tím pouhým přemýšlením co to bude...


Ach ti mladší sourozenci...

23. dubna 2009 v 23:41 | Giorgio
Znáte to, mamka vám řekne, at uděláte tohle, potom zase tohleto a máte půlku dne v trapu. Já to řeším takto... viz. video





Držte mi palečky...

22. dubna 2009 v 20:17 | Giorgio

Včera jsem se přihlásil do soutěže v rádio Orion. Stačilo, abych jim poslal fotku mě a mého miláčka a můžeme vyhrát víkend v luksusním hotelu Ruby Blue v centru Ostravy a lístky na Elvise. Zítra ráno to vypukne a v dobrém ránu bude vyhlášení. Docela se těším, dnes mi volali z rádia a ptali se ještě na pár věciček. Tak ještě jednou, prosím, držte palečky... paa

Rána na duši

21. dubna 2009 v 13:02 | Giorgio
Znovu zavírám a otevírám oči jako bych se před něčím pokoušela ubránit. Když máte svázané ruce a provaz se vám žařezává do rukou a při každém pokusu o pohyb se Vám zařízne hlouběji až je to do masa, tak můžete jedině mrkat. Jedinou věcí, kterou můžete hýbat jsou víčka. Jak nepodstatné, ale přesto mě to v tuhle chvíli uklidňovalo. Seděla jsem přivázaná k židli, neschopna pohybu, jelikož jsem věděla, že jakýkoliv pokus by stál další slzy, utrpení, krev a bolest. Sedět dvacet čtyři hodin bez pohnutí stojí značné usílí a trpělivost, avšak to zvládnete pokud nechcete skončit jen s kostmi bez masa. Momentálně jsem se měla bbát o život. O to, že mě mí únosci zastřelí, podříznou nebo cokoliv jiného co pro mě bude znamenat jediné, smrt. Toho jsem se však nebála. Bála jsem se toho, že mi navždy zůstanou jizvy. Jistě, jizvy od provazů, zařezávajících se pod kůži, se dají bez problémů nechat odstranit. Já se bála o jizvy na duši. Až mě zachrání, jestli mě teda zachrání tak mi určitě zůstanou jizvy na duši. Ty jen tak nezmizí, na ně neexistuje žádný krém, lék ani nic podobného. Ty tam zůstanou. Budu se každou noc budit se strachem, že mě přepadnou, unesou, okradou? Budu se muset pořád ohlížet jestli za mnou někdo není? Budu se bát být sama? Na tohle existovala jediná odpověď a já věděla, že ji znám na sto procent přesně: ano. Tohle všechno se bude dít. Bude to ještě vůbec život? Má to smysl?

Nové autogramy

20. dubna 2009 v 19:53 | Giorgio
Mám tady pár nových autogramů, které mi dorazily...


Scott Lowell- herec (Queer as Fols)


Americká herečka


Spuer Americký kouzelník- poslal mi i kouzelnické karty s návodem na super trik


Johnny Depp- Tohel nepotřebuje komentář

Hra citů na lásku

20. dubna 2009 v 19:41 | Giorgio


Dvě duše po zemi bloudící… Koketa… Kdo jí odsoudil? On ideální partner…Kdo mu uvěřil?

Bezostyšně putují prázdnou iluzí. Tančí svůj poslední tanec v nekonečnu světa. A její slza se opět vydává na cestu smrti po lících.

Ptáte se proč? Co se stalo? Proč svět proklatě se točí, proč světlo mizí z očí? Proč oči prosebné, ve kterých bolí stopy lásky, pláčí?

Jak moc bolí věrolomná hra osudu. Tak moc pálí horké slzy, které unikají kvůli zlomenému srdci. Jednou nocí ztrácíme vše? Pravda možná, snad. Ale kdo je v téhle karetní partii na rub a líc výhercem? A má hra života a lásky vůbec vítěze? Neumírá snad každý jednou na lásku?
Tolikrát jí říkala, nepodléhej, ale ona ve víru vzdušných iluzí a naivitě lásky neposlechla. Chtěla jeho, tak moc, šíleně, nekonečně, neústupně, napořád… chtěla být jeho součástí, jeho životem. Naivní mladinká kráska. Ted už jen pramínek vlasů padá do očí, když hlavu sklání při jejich setkání. Tak moc bolí komedie přátelství a věčné nedotknutelnosti. Představa jak pálí maska usměvavého kašpara na pláčem zkřiveném obličeji. Nekonečný boj sebe samotné se světem, s okolím, s ním.
Šrámy na srdci bolí krásko. To zná každá z nás. Jak vyléčit své srdce, když ho každou jeho větou o své nové lásce bičuje a krev stéká po ranách? Hořkne vykouzlený úsměv na oné masce, duše Ti pláče dítě, nediv se! Život je krutá věrolomná hra citů na lásku. Podlehneme a za minuty abnormálního štěstí draze platíme.

Možná ty, drahý zabijáku. Šlapeš mi po srdci, drásáš rány a mučíš duši. Sílu na utření slz stále mám, i když ty mě jen za sex na jednu noc máš! Miluji tě, nenávidím se za to, ale uznávám. Chci normální život, chci se k tobě v noci přitulit. Nechci už jen hrát slepou válku nás dvou. Ničí mě to, nechci to tak dál….

Láska= nenávist

20. dubna 2009 v 18:25 | Giorgio

Milovat znamená přát někomu, co se pokládá za dobré; a to pro něho,
nikoliv pro sebe.

Možná si myslíte, že tohle jsou dvě naprosto odlišené věci, ale pravda je jako vždy jiná, krutá a nemilosrdná. Vždyt' to všichni víme... co je na většině konců lásky???

NENÁVIST...
Jen čeká na tu pravou chvíly, kdy může udeřit, nejsi to ty, kdo jí ovládá... důkazem je fakt, že jí nemůžeš ani potlačit a když už ano, je to jen domění. Stejně zase udeří.

LÁSKA...
Na nic nečeká, ba naopak příjde, když to zrovna vůbec nečekáš... Je jako motýl, přiletí, ohromí tě a zmizí.

Ted' už záleží jen na jednom... kdy příjde?!

Moje kniha

20. dubna 2009 v 10:15 | Giorgio

Existuje na tisíce blogů a z 90% jsou na nich samé bleskovky, SNOBky, a podobné... Obsah jsou obrázky, HSM, stmívání a jiné... Nic proti tomu nemám, ba naopak... Líbí se mi, že je tak široká škála stejných textů... Ale je někde něco, co se všude nenajde? Něco, co není na každém blogu, něco, co má jen málokdo? A věřte mi, nebo ne... I když se vás to vůbec netýká, tak vás to bude zajímat!

S "Mojí knihou" přichází na Maxim hned několik změn, jednou z nich je například, že zmizí všechny rubriky a sloučí se v jednu- Moje kniha. Má to hned několik výhod. Vy uvidíte všechno, co se na Maximu děje, nemusíte lovit ve všech rubrikách, stačí jen číst, já budu mít originálnější a objektivnější pohled na maxim, vy zase na mě.

Motýl...

17. dubna 2009 v 9:40 | Giorgio

   
  Chtěl jsem Tvou duši  znát,  


  lítat v ní a jen se  smát.  


  Proč nadešel onen  čas,  


  proč lítat v ní už  nesmím,zas.  


  Na zádech křídla  mám,  


  jsem motýl, co nerad lítá  sám.  


  Jsem motýl co Ti vstoupil do  hlavy,   


  neříkej, že už Tě to  nebaví!  


Známé omyly

17. dubna 2009 v 8:02 | Giorgio

Tady jsou vypsána známá tvrzení, která jsou ovšem mylná ale téměř nikdo to ani neví.

Bobr jí ryby a umí kácet stromy

Bobr je vegetarián a živí se většinou kůrou mladých stromů, měkkým dřevem a oddenky vodních rostlin. O kácení nemá ani ponětí. Stromy u vody se stejně naklánějí k hladině, takže tak jako tak spadnou do říčního proudu. Bobr jich využívá k stavbě hrází a úkrytů. Zvládne i kmen s průměrem až 70 cm.

Bumerang se vrací na své místo

Jen cvičný či ten, který je určen k plašení ptáků. Správný lovecký bumerang australských domorodců je zahnutý proto, aby letěl rychleji a dále, a aby přesněji zasáhl oběť. V první sv. válce je Australané používali tak, že na ně přivázali granát a pak ho hodili do nepřátelského zákopu.

Je useknutá hlava při vědomí?

16. dubna 2009 v 6:38 | Giorgio

Tuto otázku si lidstvo pokládá, již od doby, kdy se tresty smrtí přestaly tímto způsobem vykonávat, jaká je ale podle vás pravda?

Ve skutečnosti bez dechu vydržíme teoreticky až 7min, bez většího poškoztení mozku. Ale faktem je, že do mozku musí být vháněna okdysličená krev, což bez useknutého zbytku těla není možno.

Sečteno podtrženo. Ano, je možné, že useklá hlava bude při vědomý, ale jen něco málo pár sekund, nenejvíš minut.

Deprese?

12. dubna 2009 v 23:55 | Giorgio

Deprese. Co to vůbec je? Nevěděla jsem, dokud jsem ji nepoznala. Začalo to všechno školou. Přišlo období špatných známek a s tím i věčné poznámky a nadávky rodičů. Pomalu jsem upadala so nemoci zvané ,,sebepoškozovani". První večer jsem seděla v koutě pokoje upadnutá do deprese. Přemýšlela jsem o všem a nevyděla jiné řešení než sáhnout do mého tajného šuplíku a vytáhnout žiletku. Udělala jsem to a sedla si zpět. Vyhrnula jsem rukáv a prohlížela si svoje neponičené žíly. V druhé ruce se mě třásla žiletka. Bála jsem se říznout, bála jsem se, že to přeženu a podřežu si žíly, bála jsem se, že to zjistí rodiče a pošlou mě k psychyatrovy. Ale cítila jsem, že to musím udělat. Zavřela jsem oči a...řízla!! AU, vykřikla jsem. Ucítila jsem štípání ale zároveň volnost. Bylo mě jako kdyby společně s krví odtékali aji problémy. Na deset minut jsem byla volná, užívala jsem si to. Zapoměla jsem na rodinu, na kamarády, na všechno špatné kolem mě. Ale pohled na moje zakrvácené zápěstí a loužičku krve na zemi, mě vrátil zpět do reálného života. Vzala jsem papírový kapesník a utřela krev. Pak vrátila žiletku do šuplíku a šla spát s dobrým pocitem. Druhý den ráno ,mě bolelo zápěstí ale věděla jsem, že se těším na večer až otevřu svůj šuplík a opět budu na chvíli volná. Takhle to šlo pořád dál. Začala jsem být závislá. Přes den to bylo horší než deprese ale naděje na večer mě přemlouvala vydržet. Hodněkrát jsem přemýšlela o sebevraždě ale nikdy jsem nesebrala tolik odvahy. Všechno je den ode dne horší, ne jenom problémy ale i moje zápěstí se změnilo v jednu velkou jizvu. Teď už si neumím žiletku odepřít, prostě patří ke mě.

Kde jsi?

12. dubna 2009 v 23:53 | Giorgio

Sedím na židly a uvažuji, co vše mě ještě potká, co mi život hodí pod nohy a řekne, rozbíj si pořádně držku. O tom to je... Nauč se chodit, ale vstaň, o tom to přeci je. Ale kam zmizela všechna ta krása, která tady vždy byla. Kolek kreté jsem jako malý častokrát procházel a říkal si, pořád je tady.

Proč už to nedokážu, proč si nemůžu ani postesknout po něčem krásném. Myšlenky mě ubírají jen k slzám a smutku, kterého je všude kolem mě až příliš. Ale kde je to krása? Kam zmizela? A kde jsi ty? Největší krása, štěstí a úsměv, jež jsi mi malovala na tvář zmizeli a všude kolem nás je jen pustá, osamocená a smutná krajina.

Dlaněmi si zakrývám obličej. Ne, nechci to vidět, chci, at' už to vše skončí, at' slunce vysvitne, stromy procitnou a slzy vyschnou. Všechno je pryč. Pustota je v nás, stejně jako kolem a až ted' víme o co vše jsme přišli. Nejhorší na tom je, že si uvědomujeme, že za to můžeme my.