Březen 2009

Taneční

30. března 2009 v 21:19 | Giorgio

Tak, stalo se něco, co jsem si myslel, že v mém případě nehrozí. Ze "zdravotních" důvodu, zvaných antitaneční hybridita jsem nikdy nepředpokládal, že bych já mohl chodit do taneční. Ale... Když už je do nich moje Verunka přihlášena a moc se jí s "smluveným" partnerem tančit nechce, musím přeci jako gentleman nastoupit ... Takže od příštího roku nám to začně. By mě zajímalo, co bude Verunka dělat, když se semnou za půl roku třeba rozejde... Víte co? Nic, proto, že taková situace ani nenastane, nebo to tak není???

Jinak dnes... WOW... asi od 3 do půl páte sami... Teda... měli jsme být sami. Ale nějak se to zvrtalo a maminka s bráškou dorazili o hodinu dříve, než měli... Víc to fakt nebudu rozvádět, asi je vám jasné co jsme dělalai a co se potom dělo...

Paa

Prostě z lásky...

29. března 2009 v 22:59 | Giorgio
Je to pár hodin, co má lásenka dodělala video pro mě... Musím se o svou radost podělit hlavně s vámi. Myslím si, že je to i první video, jaké jsem kdy dostal. I když jsem jich už i pár udělal- ještě žádné nebylo opětováno a tudiž z tohoto mám dvoujnásobnou radost.


...::: 8. kusovka :::...

29. března 2009 v 16:17 | Giorgio

Tak..tohle musí ven...

29. března 2009 v 0:15 | Giorgio
Zrovna tak brouzdám po youtube a najednou jsem se dostal až k americkému idolu- americké sputěži. u nás něco jako X factor, nabo superstár... A upřímně řečeno... U tohohle jsem se brutálně rozbrečel...:(


A bude se mazat...

28. března 2009 v 23:52 | Giorgio

Ahojky lidičky, jelikož tady moc neaktualizuji některé rubriky, tak jsem se rozhodl je rovnou smazat. Asi takto. Například rubrika Skupiny... Když chcete něco vědět o nějaké skupině, tak stejně kliknete na google.com a máte toho víc, než dost. Tím, že sem zkopnu článek, který sem našel na gůglu díru do světa fakt neudělám...


Takže se smazalo:

Download
Embed love
Skupiny
Memorial sms
Fonty
Vtípky
Bav se
Smutni
Intim holky X kluci
Návody
Testy
Wentworth Miler
Líbání
Momentky


Miloval jsem, trpěl, ale neodpustím...

26. března 2009 v 22:07 | Giorgio

V životě jsou situace, které už prostě nemají jiné řešení. Stejně jako tato... Stručně, stejně, jako jedná i naše svědomí, podvědomí a vědomí...

NIKDY NEVSTOUPÍM- (ZASE) DO STEJNÉ ŘEKY!!!




Nikdy se tě nevzdám...

26. března 2009 v 21:58 | Giorgio
Je skoro půlnoc, dnes jsem vůbec naspala ale stejně vím, že mě čeká další z mnoha bezesných nocí. Noc, během které mi nezbývá nic jiného, než vzpomínky, slzy, strach a pouta nepřekonatelné bezmoci...

"Co to vlastně je láska, bez člověka kterého milujeme a nemůžeme ho mít."



Dal jsi mi vše, byl jsi pro mě vším. Pamatuješ, jak jsi mě držel za ruku? Pevně jsi jí stiskl a já jsme věděla, že jsem jen tvá. Jen tvá... Moc jsi mě miloval, chvílemi jsem tomu nemohla ani uvěřit. Chvílemi mi to zase přišlo normální, jindy přehnané a nakonec otravné. Chtěla jsme si vážit tvé lásky, být s tebou štastná, ale tebou tak moc darovaná láska se pro mě stala otravným stereotypem a já jsem strašně toužila zažít něco nového. Něco, co s tebou ne. Fajn... Možná jsem to nedostala, možná to za to ani nestálo, možná jsi byl 1000x lepší, ale já jsem se musela tvářit štastně. Už kvůli sobě... Promin, ale ty jsi musel jít stranou. Šlo mi o hodně, vždyt jsme to byla já, kdo se musel líbit, kdo musel a byl lepší, než jsi byl ty... Pomalu, ale jistě ses pro mě stával nepodstatnou složkou, prázdnou komůrkou uvnitř mého srdce. Ale jsi tam! Copak ti to nestačí?! Ne... Hmm... Tak to máš smůlu. A je to tady. Ne... tohle jsme nechtěla... Nesnáším, když na mě dolehne tento pocit... pocit, že mi scházíš, že tě potřebuju víc než kohokoli jiného. A je to v háji. Všechny moje nové touhy, přání, sny po jiných srdcích ve mě mizí a jsi tady jen ty. proč ty? Tebe jsem nechtěla! Ale to už nemám na vybranou. Srdce je silnější a já jsem zase na stejné cestě, ve stejné řece a padám do stejné propasti. Propsati lásky, touhy a naděje. Jen doufám... Kdy už konečně dopadnu na samé dno? Kdy? Stále jen a jen padám:( Bezesné noci, slzy, pláč... A marná naděje, kterou jsi mi dal. Co ted'? už nemám sílu vzdorovat, už nemám sílu bojovat.

Prosím... Miluj, trp a odpust'...

"Jediný rozdíl mezi rozmarem a věčnou láskou je ten, že rozmar trvá o něco déle."

Útěk před pravou láskou...

24. března 2009 v 20:03 | Giorgio
Další moje tvorba. Ani nevím co mě to popadlo. Možná... Občas si někdy někde přečtu na internetu, nebo konkurenčních blozích nějakou povdku, či úvahu a jednoduše jí doplním...

,,I když slunce nesvítí, neznamená to, že vyhaslo..."


Už je to pár měsíců, co jsem to zažila. Myslela jsem si, že to zvládnu. Byla jsme na sebe tak hrdá, domýšlivá, prostě jsem si byla jista, že tohle je moje výhra nad samo sebou. Vždy jsi to byl Ty. Ty jsi mi říkal "konec", ty jsi mi říkal "nevím"... Ty jsi mi říkal "už nemiluji tě"... Pro mě tak deprimující slova mě doháněla k hrůzným činům, ale vše to byli jen marné pokusy. S nadějí, že to vše půjde někdy vrátit zpět... A když už jsem se Tě na to zeptala, řekl jsi mi jen: ,,Možná, někdy... Nevím". Strašně to bolelo. Cítila jsem se, jakobych stála uprostřed náměstí a lidé do mě vráželi, svrhli mě na zem a bezcitně po mě šlapali. Nejhorší na tom bylo, že o mě všichni věděli. Stejně jako Ty... Věděl jsi, jak moc mě to bolí a přesto jsi to dělal. Ničil mě, kradl si kousky mého srdce. Už nemám sílu... Nedokážu to udělat znovu. Zase Ti otevřít celé své srdce. Nechat vstoupit tvá vojska na mé území a předem vědět, že začnou krvelačný boj. Už nemám ani sílu odolávat. Jen tak si zacpávat uši, nečíst tvé prosby: "Vrat' se, prosím..." Neslyšet tvé "mám Tě rád" a sama sobě lhát. Přiznávám... Byl jsi pro mě vším, co jsem kdy měla. Byl jsi má budoucnost, přítomnost, ale ted jsi jen pouhá minulost. Stojíš mi za to žít a to je to, co mě tak moc trápí. Proč Ty? Už to opravdu nedokážu. Jen tak se bát, kdy příjde zvrat a já sama sobě přiznám, že bez tebe umírám...

Pouta lásky...

22. března 2009 v 18:36 | Giorgio

,,Kdo chce mít v lásce jasno, předem jí prohrává"



Někdy jen tak sedím a uvažuju, co vše jsem prožil za ty dva roky... Dva roky lásek, rozchodů, polibků, úsměvů, štěstí, strasti...


Není pro mě lehké myslet na minulost. Řeknu si, že je čas s ní zkonocovat, ale vždyt' ta už skončila, proto je to minulost. A tak uvažuju... Kdo mě kdy opravdu miloval, tak z lásky, kdo po mě kdy opravdu toužil, tak opravdu z lásky a komu jsem dal to, po čem toužil. Komu jsem svou lásku opětoval a komu slíbil. Komu jsem zlomil srdce a kdo mi daroval ty nejkrásnější chvíle svého života. Jak moc žijeme ninulostí?

Nijak... Skončila, není a nikdo nám nemůže zazlívat minulost, už proto, že ta přítomnost a budoucnost neovlivní. A pokud ona, nejsme to my, ale někdo druhý, kdo ovlivní naši budoucnost kvůli minulosti. A tak se zase ptám... Má to cenu? Zaobírat se minulostí, když už na ní stejně nic nezměnímě? Má, něco se dá změnit... Náš pohled na minulost... Když už je pozdě, bohůžel, nebo bohudík nám teprve tehdy docházejéí leckteré fakta. Kde jsme udělali chybu, kde se stala chyba, proč to tak mělo být, ale jedno je jasné a to se nezmění... Už je to tak!

"Miluju" dopravní podnik Ostrava...

21. března 2009 v 23:10 | Giorgio




Dnes upe krásný den... Ráno sem si hezu pospal do desíti, odpoledne jsem byl s mladší maruškou a Verunkou kouknout na dinosaury, dali jsme segru rodičům na procházku a byli jsme ještě u mě, co se asi dělo vám snad nemusím povídat... "Dali jsme si čajíček, buchtičku jsme spapali a jeli k Verunce..." Tak to bylo taky fajn, udělali jsme si pár nových foteček a byl jsme tam nejdéle ze včech návštěv. Odešel jsem až ve třičtvrtě na deset. A ty to začlo... Bus přijel včas, ale celou trasu jsem jel úplně sám, nemyslím mojí, ale celou trasu toho spoje. Takže bus nezastavoval a já jsem stihl tramvaj, která by mi jinak ujela. Ve čtvrtině trasy v tramvají najednou začal zadní vůz tramvaje zvonit, zvonil v kuse asi 3 minuty a potom se zhasla světla. Po chvilce nám řidič zdělil,
že si máme vystoupit, že dál už nepojede a volal dispečink. "Super" Po 5 minutách přihoukali dispečeři, sedli do tramvaje a v klídku si sní odjeli... Já jsem musel čekat na další, taklže mi můj předešlý spěšný bus vůbec nepomohl, no nic se neděje... Volal jsem mamce, že se možná opozdím, ta začala pěkně nadávat a pohrozila, že si to semnou tat'ka doma vyřídí, že mám být do 10-ti doma. Příjdu domů ve třičtvrtě na jedenáct, tatka příjde do pokoje, za,mračí se a udělá: Ty, Ty, Ty...

Veselé povídky?!

21. března 2009 v 12:43 | Giorgio

Už několikrát jste psali, že by jste chtěli nějaké veselé povídky, alespoň jednu... Asi vás zklamu, ale to nejde. Není to můj styl. Prostě nedokážu psát o něčem veselém. Neznamená to, že žiju zoufalý a smutný život, ale prostě nemám inspiraci. Možná proto, že každý veselý okamžik příjde strašně rychle, nečekaně a hned zase odejde, ale ty smutné o kterých píšu přicházejí, jsou s námi a nikdy neodejdou, pořád jsou v nás a poznamenají nás i na srdci. Bolí to a bolest cítíme, ale radost, smích? Jak dlouho?


Poslední obětí... Tuhle jste četli? Asi moje nejlepší...

19. března 2009 v 21:35 | Giorgio

Poslední obějtí...

5.10.2008 22:52 | Giorgio | Povídky a moje úvahy

Někomu z vás se může zdát, že je tento příběh natolik záhadný, že se nemohl ve skutečnosti stát! Ale ještě jste ho nečetli!!!

Občas se mi stávalo, že mě popadne nálada si z ničeho nic jen tak zasportovat. Nejčastěji si vyjedu na kole někam daleko, ale tato nálada mě popadla v jedenáct hodin večer. Nikdy jsem se sportu nebránil a cesty jsou v noci většinou klidné.

Ten den jsem se tak tochu pohádal se svou přítelkyní a nebylo od věci si trošku provětrat hlavu. Ovšem když jsem na to pomyslel tak se mě chytla další myšlenka a to ta, že bych jí rád viděl. Zdá se to nemožné, uprostřed říjnové noci za ní jen tak zajít, políbit jí na dobrou noc a obejmout, ale v tom problém nebyl, její mamka měla zrovna celý týden noční směnu a s otcem nežila.

Kolo jsem nechal stát na chodbě a zaklepal jsem jí na dveře, asi už spala, ale slyšela mě a s rozespalou tvářičkou na mě vykoukla z poza dveří. Byla hodně překvapená, že jsem přišel tak pozdě večer, ale něco mi říkalo, že se jí musím za celý den omluvit. Moc dobře to ale nepřijala. Asi byla ještě naštvaná kvůli té hádce a tak mou omluvu nepříjmula tak jak jsem si představoval. Možná to byla další hádka a ty já moc dobře nenesu.

Je to tady, spousta výčitek a věcí, které se moc dobře neposlouchají! Ne, tohle nemusím poslouchat! obejmul jsem jí, políbil a odešel jsem. Ani jí to moc nevadilo. Zabouchla dveřmi dřív než jsem se stačil otočit. Fajn, o důvod víc proč ze sebe musím vybít veškerou agresi sportem.

Rozjíždím se od domu a přemýšlím kam si zajedu, aby to mělo svůj účel. V celkovém rozzuření kašlu na světla, stejně nikde nikdo nejezdí, a co? Mám sebevražedné sklony, jak sama říká! Naplánoval jsem si trasu, kterou jsem ještě nikdy nejel, ale je to dost daleko na to, abych se uklidnil.

V tom mi příjde zpráva, když si na to ted' tak vzpomínám, tak bych jí býval nějraději ani nečetl.

Přeskočím všechny ty kecy kolem a řeknu tu hlavní a podstatnou větu! ,,Je konec!" Tohle jsem teda vážně "potřeboval"! Nejsem z toho ani trošku nadšený, naopak, dost mě to vzalo a nemohl jsem na to přestat myslet.

Copak asi ted' děláš? Dokážu si představit, jak ležíš, snažíš se usnout a sám sebe uklidňuji, že se trápíš tím, co jsi to udělala. Převaluješ se z jedné strany postele na druhou, chodíš od okna k oknu. Ted jsi se dívala na naše společné fotografie v telefonu. Déšt', který se venku spustil ti maluje slzy na tváři.

V tom cítíš, jak ti na čelo dopadají kapky. Jsi rozespalá a s těží se ti chcou otevřít oči. Otevřeš je a zděšením ze sebe nevydáš ani hlásku. Sedím nad tebou a z čela mi padají kapky krve. Snažíš se být klidná, už jen proto, že jsem to já, kdo sedí vedle tebe, ale ve skutečnosti tam vůbec nejsem, jen můj matný stín.

Ráno se probudíš a jdeš klasicky do koupelny, zdvyhneš hlavu k zrcadlu. Děsivý výraz v tvých očích ti osvětlí včerejší sen, který se ti o
mě zdál. Na čele máš kapky zaschlé krve. Nedokážeš si to vysvětlit a bojíš se nejhoršího. To něco znamená, říkáš si! Rychle odbíháš do pokoje pro telefon a v momentě, kdy jej uchopíš ti příjde zpráva z neznámého čísla.


,,Ahoj, je mi líto, že ti to oznamuji takovým způsobem, ale je to pořád lepší, než, aby si se to dozvěděla od někoho jiného a později. Ondra měl včera nehodu a nepřežil to. Je mi to líto!"

Lehneš si do postele a dnes to není déšt, který ti maluje slzy na tvář, ale mé jemné doteky, kterými tě obdaruji. Otevřeš oči a já sedím vedle tebe, políbím tě na tvář a řeknu, ,,promiň mi to!"

Zmůžeš se jen na jedno! ,,Co je sen?"

farewell


Ideální životní partner...

19. března 2009 v 21:24 | Giorgio

Když tohle téma zaznělo jako námět ke "školní" práci, hned mi bylo jasné, že ve třídě plné nadržených kluků bude výsledek všech práci jednoznačný... Můj ideální partner "90-60-90", modrooká, prsatá blondýnka... Tak to byl jen zlomek z práce většiny mých spolužáků...

ale... Copak tohle chceme? Uvedu příklad, jak by kluci řekli "šukézní borka", ale k čemu mi to jako bude, když půjde s každým? Nebo věrná... Proč chtějí něco, co oni sami nedokážou? My kluci bychom si měli sakra hodně rychle uvědomit, že to poslední o co holky stojí je, aby se na ní koukli "šukezním metrem". Jasně, chtějí se líbit, ale to, že se holka chce klukovi líbit neznamená, že mu tím říká: ,,Jasně, hned tady bych si to s Tebou rozdala"!!! Holky to mají docela těžké, a když příjde na věc a zdá se, že holka poznala kluka, kterému nejde jen o jedno, tak to stejně příjde a on jí bude chtít dostat do postele- když né hned, tak za týden. Při volbě partnera bychom si něměli moc vybírat, v podstatě ani nevíme v čem přebírámě. Měli bychom brát vše, dokud je a pokud to není ono, tak jdem dál. Kurnik lidi... Nikdo se neupisuje D'áblu, ale jen hledá tu pravou...

Pocta...

15. března 2009 v 21:34 | Giorgio

Zrovna mi přišel mail od Peti Vágnera z růžovky, jednalo se o podpisovku, ale hlavní na tom je, že navštívil i maxim a jak říká, je fajn... Moc mě to potěšilo a tak jsem rád, že i někdo tak významný zavítal na tak nevýznamný blog, Díky mooc :-)

Síla rozchodů s osudem v hrsti...

13. března 2009 v 23:12 | Giorgio
Sami asi dobře víte, že jsou případy, kdy si uvědomíme o co jsme vlastně přišli, až když už je pozdě...


Se vystyčenou hlavou si kráčíme světem, sami se sebou spokojeni, štastni, bezcitní a sobecští... Myslíme si, že se celý svět točí jen kolem nás. Jsme to my, my jsme prostě "knig" a vy jste nic... Tohle si myslíme, jsme "na koni"... Nadšení a plní euforie z toho, jak jsme bezvadně někoho odfuckovali, ale...

Ve chvíly, kdy to nejméně čekáme to uděří, přímo do nás. Něco, cokoli, co by nám mohlo jen na vteřinu znepokojit náladu nás donutí k tého úvaze...

Co asi ted' dělá? Vzpomínky, touhy a stesk se na nás projeví během chvilky a z nás, kteří jsme byli před hodinkou panovační a důležití se stala troska sedící v koutě se slzymi v očích. Jsme nic a i když pořád něco znamenáme pro spoustu "super" lidiček, kteří jsou mimochodem stejní jako my, tak nás to ani trošku vnitřně neuspokojuje.

Konečně je vše tak, jak má být... Sedíme a vzpomínáme, topíme se v slzách, které byli málem zapomenuty, a to jen proto, že konečně ted' víme, jak drahou věc jsme ztratili... A nejhorší na tom je vědomí, že už nikdy nebude zase naše...