Poslední objetí...

5. října 2008 v 22:52 | Giorgio

Někomu z vás se může zdát, že je tento příběh natolik záhadný, že se nemohl ve skutečnosti stát! Ale ještě jste ho nečetli!!!

Občas se mi stávalo, že mě popadne nálada si z ničeho nic jen tak zasportovat. Nejčastěji si vyjedu na kole někam daleko, ale tato nálada mě popadla v jedenáct hodin večer. Nikdy jsem se sportu nebránil a cesty jsou v noci většinou klidné.

Ten den jsem se tak tochu pohádal se svou přítelkyní a nebylo od věci si trošku provětrat hlavu. Ovšem když jsem na to pomyslel tak se mě chytla další myšlenka a to ta, že bych jí rád viděl. Zdá se to nemožné, uprostřed říjnové noci za ní jen tak zajít, políbit jí na dobrou noc a obejmout, ale v tom problém nebyl, její mamka měla zrovna celý týden noční směnu a s otcem nežila.

Kolo jsem nechal stát na chodbě a zaklepal jsem jí na dveře, asi už spala, ale slyšela mě a s rozespalou tvářičkou na mě vykoukla z poza dveří. Byla hodně překvapená, že jsem přišel tak pozdě večer, ale něco mi říkalo, že se jí musím za celý den omluvit. Moc dobře to ale nepřijala. Asi byla ještě naštvaná kvůli té hádce a tak mou omluvu nepříjmula tak jak jsem si představoval. Možná to byla další hádka a ty já moc dobře nenesu.

Je to tady, spousta výčitek a věcí, které se moc dobře neposlouchají! Ne, tohle nemusím poslouchat! objal jsem jí, políbil a odešel jsem. Ani jí to moc nevadilo. Zabouchla dveřmi dřív než jsem se stačil otočit. Fajn, o důvod víc proč ze sebe musím vybít veškerou agresi sportem.

Rozjíždím se od domu a přemýšlím kam si zajedu, aby to mělo svůj účel. V celkovém rozzuření kašlu na světla, stejně nikde nikdo nejezdí, a co? Mám sebevražedné sklony, jak sama říká! Naplánoval jsem si trasu, kterou jsem ještě nikdy nejel, ale je to dost daleko na to, abych se uklidnil.

V tom mi příjde zpráva, když si na to ted' tak vzpomínám, tak bych jí býval nějraději ani nečetl.

Přeskočím všechny ty kecy kolem a řeknu tu hlavní a podstatnou větu! ,,Je konec!" Tohle jsem teda vážně "potřeboval"! Nejsem z toho ani trošku nadšený, naopak, dost mě to vzalo a nemohl jsem na to přestat myslet.

Copak asi ted' děláš? Dokážu si představit, jak ležíš, snažíš se usnout a sám sebe uklidňuji, že se trápíš tím, co jsi to udělala. Převaluješ se z jedné strany postele na druhou, chodíš od okna k oknu. Ted jsi se dívala na naše společné fotografie v telefonu. Déšt', který se venku spustil ti maluje slzy na tváři.

V tom cítíš, jak ti na čelo dopadají kapky. Jsi rozespalá a s těží se ti chcou otevřít oči. Otevřeš je a zděšením ze sebe nevydáš ani hlásku. Sedím nad tebou a z čela mi padají kapky krve. Snažíš se být klidná, už jen proto, že jsem to já, kdo sedí vedle tebe, ale ve skutečnosti tam vůbec nejsem, jen můj matný stín.

Ráno se probudíš a jdeš klasicky do koupelny, zdvyhneš hlavu k zrcadlu. Děsivý výraz v tvých očích ti osvětlí včerejší sen, který se ti o
mě zdál. Na čele máš kapky zaschlé krve. Nedokážeš si to vysvětlit a bojíš se nejhoršího. To něco znamená, říkáš si! Rychle odbíháš do pokoje pro telefon a v momentě, kdy jej uchopíš ti příjde zpráva z neznámého čísla.


,,Ahoj, je mi líto, že ti to oznamuji takovým způsobem, ale je to pořád lepší, než, aby si se to dozvěděla od někoho jiného a později. Ondra měl včera nehodu a nepřežil to. Je mi to líto!"

Lehneš si do postele a dnes to není déšt, který ti maluje slzy na tvář, ale mé jemné doteky, kterými tě obdaruji. Otevřeš oči a já sedím vedle tebe, políbím tě na tvář a řeknu, ,,promiň mi to!"

Zmůžeš se jen na jedno! ,,Co je sen?"

farewell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama