Když jedno srdce odejde...

4. října 2008 v 14:46 | Giorgio
ON

Nikdy dřív si jí nevšiml. Nenápadné milé tváře s něžnýma zelenýma očima a se rty stále v úsměvu. Plavé vlasy jí líně polehávaly na ramennou a spouštěly se po zádech. Zvláštní...už tolik měsíců kolem ní prochází, ale nikdy se na ní pohledem pořádně nepozastavil! Až teď, ale stojí to za to! Připadal si hloupě, když si to musel přiznat, ale ani s jistotou nevěděl, jak se jmenuje. Zastavil prvního, koho potkal a chvíli se s ním normálně bavil...až když šla náhodou kolem, nenápadně se optal na jméno! Ach, bylo stejně krásné, jako ona. 24 hodin denně mu proplouvalo hlavou a hledalo si své další a další obdoby. Jenomže jak dlouho mohl takhle stát v pozadí a jen ji sledovat, jak brouzdá životem? Bez něj... Jeho zastřená mysl nevěděla, jak ji zaujmout...zkusil to nenápadně, ale s jistou úspěšností... Prostě se stát školním vtipálkem. To mu problém nedělalo nikdy, tak co... Netrvalo to dlouho a občas spolu už i mluvili...co bude za hodinu a podobně - nic zvláštního. Prostě jako dva spolužáci...ale on nechtěl být spolužák, či kamarád! Nemohl chtít hned všechno, ale sny a plány mít mohl. Párkrát za rok deváté ročníky zůstávaly na jednu noc z pátku na sobotu ve školní tělocvičně. Předtím se vždy konala školní diskotéka.

↓ZDROJ↓

Stalo se tak i krátce po tom, co se k ní konečně dostal trochu blíž. V tom večeru viděl svou šanci. Mohl by se jí dokonce dotýkat při tanci! Kdyby se s ním snad nechtěla bavit, měl by ji tak pár minut tak blízko u sebe. Zazněla první pomalá písnička, ale najednou ho přepadl strach a utekl na chodbu. Tam se snažil uklidnit a čekal na další šanci. Čekal na další příležitost jít za ní, ale zase nechtěl být moc nápadný. Proto vyčkával...až potom si řekl, že to asi byla chyba, protože když se vrátil, v rytmu se tiskla k jinému, ale večer ještě nekončil! Přišla jeho šance, nemusel ji hledat, ona si našla jeho. "Ahoj, jdeš..??" zeptala se klidně a ukázala směrem k už tančícím párům. Najednou ho přece jen přepadla nervozita...vlastně - on tančit neumí! Co když jí pošlape nohu, nebo nějak zakopne nebo...kdo ví co horšího! "Já...promiň, spíš později..." Co to sakra udělal?! "Ach...no, fajn...tak pak přijď," řekla a kouzelně se na něj usmála. Jak s ním ten úsměv zatočil! Neví to, ale je celý její..."Určitě..." šeptnul už jen její vůni, která se vznášela ve vzduchu, přestože už odešla. Zdálo se mu šílené za ní do toho chumlu holek jen tak zajít, ale zamilovaní lidé dělají šílené věci! A on byl příšerně zamilovaný! Další písnička, další, další a...už se musel odhodlat! Zprvu pomalu, ale přece jen zamířil k ní...vždyť na to tak dlouho čekal! "Tak jsem tady..." na nic víc se nezmohl. "Super..." Nic víc si neřekli - sice trochu ztuhle, ale přece jen se s ní nějak dopravil mezi tančící. Vůbec nevěděl co dělat, mravenčení v břiše zesílilo ještě víc, než předtím! Jako zpomaleně viděl a následovně cítil, jak se ho chytila kolem krku a ani nevěděl jak, ocitly se jeho ruce u jejích boků. Byly to nejhezčí tři minuty a čtyřicet osm sekund jeho života. Nebylo to vůbec zlé, ale ještě hezčí, než myslel... Rozhodně mu to ale nestačilo. Tančil s ní podruhé, ale potom už byla poslední písnička večera...samozřejmě ji strávil s ní... Večer se náhodou objevil kousek od jejího spacáku a ve spaní ji chytil za ruku. Nevytrhla se mu... A to ho hřálo u srdce. Bál se probuzení - zjištění, že to byl jen sen, ale nebyl!! Ráno, když otevřel oči, ještě spala, stejně tak téměř všichni ostatní. Pustil jí ruku - třeba...no, nevěděl co, ale radši se jí vzdal... Co kdyby se, třeba - polekala nebo něco?! Možné to bylo...
Hodinu po tom, už se všichni sbírali a rozcházeli domů. Odešel - kdo ví proč - bez rozloučení. Potřeboval si vyčistit hlavu... Zamiloval se a měl v ní jenom ji. Myslel na ni celou sobotu a neděli. Nemohl se dočkat pondělka a její tváře ještě víc... Netěšil by se tak, kdyby věděl, co se dozví...
Konečně ji jeho pohled našel, ale...proč ji ten kluk objímal?! "Čáááu...jak je? Cos dělal o víkendu?" zastavil se u něj kdosi. "Čus...jo, dobrý..." téměř nevnímal, sledoval ji a jeho. "Ona a on...?""Jaj! Tys to neslyšel? O víkendu se zas dali dohromady!" S tou větou mu na srdce dopadl kámen rozměrů větších než Egypt a váhy celé Sahary!! Chodí spolu??!!
Dva měsíce se na ni snažil nemyslet. Vypustit její tvář ze své mysli, nevybavovat si barvu jejích očí... Šlo to těžko, ale přežíval v klidu dál. Dalo by se říct, že se ignorovali. Ona měla to své princátko a on se držel jednoduché filozofie: Zapomenout... Nešlo to!
Sklesle seděla v lavici, sama vypadala tak strašně opuštěně - sledoval ji už nějakou chvíli. Kdyby to náhodou nevěděl, lehce by to na ni poznal. Rozešli se - nevěděl, jak a proč, ale to bylo jedno. Byl konec!! A to bylo hlavní...mohl zase začít doufat... "Ahoj..." přisedl si k ní. Nevydala se sebe hlásku, jen na něj kývla. "Co že tu jsi tak sama?" na hloupější věc se zeptat nemohl!
"Hádej třikrát…" obvykle veselý hlas mu teď svou tichou beznadějí rval srdce.
"Jo. Vím…asi blbá otázka… Jak ti je?" vynechal už povzbuzující tón a upřímně si o ni dělal starosti.
"Ale jo, jde to… Kdyby se sebe nedělal chudáčka, tak by to dokonce bylo super…"
"On je prostě takový. Nesmíš si to tak brát a bude to v pohodě… A jinak?"
"Jinak super… Lyžák byl skvělej…" řekla a poprvé ten den se usmála.
"No tak vidíš, aspoň něco…" Připadalo mu, že od té doby v tělocvičně neuplynul ani den. Když byl s ní, jako by všechno ostatní zmizelo. Byla jenom ona a on…
"Ach jo, ale možná by bylo všechno lepší, kdybych tam nebyla… Tak, holky se se mnou nebaví, protože ten…nechci být sprostá, takže ni neříkám…je proti mně poštval…už mám jenom…" Zbytek věty slyšel jako z dálky. Cože? Proto se rozešli?! Má někoho jiného? Ach ne…to nesmí být pravda!
"Takže jsi…spokojená…??" nevěděl, co ze sebe dostat.
"Jo, jsem…" Ještě chvíli o něčem mluvili, ale to pro něj nebylo důležité…myslel jen na to, jak byl bláhový… On nikdy nebude mít šanci, jen příležitosti…
"Tak jí to řekni!"
"Ale, prosím tě! Rozešla se s někým a hned jí musím nadbíhat?! O mě by zájem stejně neprojevila…"
"Za zkoušku nic nedáš. No tak! Máš ji rád…tak jí to řekni…"
"Fajn…" Jak ho k tomu mohla přesvědčit? Přesně čtyři týdny a tři dny poté, co s ní naposled pořádně mluvil za ní má jít a říct ji, že ji miluje? Nebo radši, že ji má rád…? Před dvěma dny se s tím jejím klukem z vedlejší třídy rozešli. Neklapalo jim to… Nechápal sám sebe, když stále čekal na takovéto příležitosti…
Pomalu došel k její lavici, kde si právě něco pročítal do příští hodiny.
"Mohl bych s tebou mluvit?" Odložila sešit a podívala se na něj. Nebyla právě úkaz štěstí, ale tak strašně na tom nebyla…
"Jo, jasně…na chodbě?"
"Jo, dík, seš hodná…" Pár kroků a už tam budou. Stojí a teď na něj tak očekávavě kouká. On to ze sebe nedostane!
"Tak…?? Cos tak nutně potřeboval?" řekla laškovným hlasem s jemným smíchem s pohledem upřeným do jeho podstatně výš umístěných očí.
"Jenom ti chci něco říct, takovou maličkost, pak můžeš v klidu zas jít…" Nádech - a teď to ze sebe prostě vysype. Ať to zní jak chce hrozně, už nesmí vycouvnout.
"Jen jsem chtěl - chtěl jsem - jsem ti říct, že…tě mám rád. Strašně moc rád…" jistěji a jistěji mluvil stále víc potichu, lámal se mu hlas a měl pocit, že se celý rozskočí. Čekal, jak zareaguje, ale jakoby ho neslyšela. Chvíli to tak aspoň vypadalo. Jako by si rozebírala, co právě řekl.
"Cože? To jako… Cos to říkal?" Věděla moc dobře, co řekl, ale nedokázala tomu uvěřit.
"Celé měsíce od prosince myslím jenom na tebe…moc pro mě znamenáš a měla bys to vědět." Víc už by říct nedokázal, poznal, že to k ničemu nebude a tak odcházel. Nechal ji tam samotnou stát a vstřebávat informace. To, co jí oznámil - řekl, je asi moc nenadchlo, ale musel to ze sebe dostat! Tak si byl svými šancemi jistý. Kdyby nějaké měl, řekla by to…
"Máš dneska něco v plánu?" Byla už polovina dubna a on se rozhodl, že přece není jen všechno nebo nic. Můžou být jen kamarádi! Chtěl by sice mnohem víc, ale holt to nejde…možná když se bude snažit…
"Promiň, ale fakt nemůžu…" omlouvala se mu.
"Tak ne no…ahoj."
"Ahojík!" Rozloučili se a šli každý už svým směrem domů. Ještě dneska jí určitě napíše a možná rovnou pošle ememesku! Jo, nějakou si stáhne a pošle jí ji.
Řekla mu, že ho tak trochu i chápe, ale ona mu nemůže říct, to samé a proto, ať jsou dál jen obyčejní kamarádi, protože on je pro ni ten nejlepší, jakého kdy měla. Z toho byl teda fakt nadšený. Ale zkusil i to. Teď mohl vědět, že je pro ni jen nejlepší kamarád…
Léto bylo v plném proudu. Za tu dobu leccos pochopil. Každý není takový, jak se zdá - zvlášť ona nebyla! Pořád mu jen lhala! Neuvěřil by jí už nic, co by vypustila z úst! Kluci pro ni byli jen něco podřadného, s čímž si jen pohrávala, ale on už mezi ně nepatří. Už mu nebude říkat, jak ho má ráda a on jí na to vždycky naletí! Už ne. S tím vším je konec. Naposledy ji viděl před týdnem. Když si povídali, jen tak, normálně, tak mu to došlo. Není tak nevinná, milá a hodná, jak si myslel. Je to obyčejná, slušně coura. Jak to, že to neviděl dřív?! Ale co, stačí, že to ví teď, dokud ho ještě úplně nezničila… Všechno to krásné, co mu zastíralo pohled na všechno kolem bylo pryč! Navždy ji vymazal z hlavy a památkou na ni mu byly jen jizvy na rukou…
Jo! Střední škola je super! Třídu má plnou holek a cesta ani není tak hrozná. On se mu snad splnil sen! Změnil se, už se nesnažil upoutat pozornost dětskou hloupostí! Už věděl, jak na to a zabíralo to! Základka se začala ztrácet v dálce a s ní všechny zážitky a bolest. Byly tu i vzpomínky hezké, ale k čemu jsou? K ničemu! Možná tu byla jedna maličkost, ONA chodila do školy s ním. Naštěstí ne do třídy, to by byl děs! Být ve třídě s ní! Zase chodila s tím blbcem, co předtím a celkem jim to vycházelo. Nijak zvlášť se spolu nebavili, jen se občas pozdravili na chodbě nebo si mávli. Už ji nepotřeboval k životu, vlastně nechápal, jak to, že někdy ano! Zvláštní, jak se vše časem mění a to si myslel, jak je dokonalá a přímo pro něho! Omyl, na který ovšem včas přišel a byl zas volný. Jeho jedinou starostí bylo, kterou holku si má vybrat jako první…
"Ahoj."
"Ahoj, všimla jsem si, že dneska končíme stejně. Mohla bych na tebe počkat u tramvaje?" Co po něm chtěla?!
"Ale jo…jasně, zatím…" Celý den musel myslet na to, co asi chce… Po poslední hodině šli - každý sám - na oběd a sešli se až na zastávce.
"Tak, potřebuju se ti s něčím svěřit…" začala nejistě a on stále nevěděl, co bude dál…

↓ZDROJ↓

ONA

Život je někdy zvláštní. Věci, kterýma chceme dostat, co chceme za vás udělají pravý opak. Už se mi to párkrát stalo, ale to je příběh o něčem jiném. Nejlepší kamarád a nakonec… Skončilo to úplně jinak…
Chodila do školy ráda, ne kvůli učení, ale kvůli kamarádům! Ti pro ni znamenali úplně všechno… Bez nich by se na nic nezmohla, ale asi si to nikdy pořádně neuvědomila. Byla to chyba, ale bohužel. Chyby občas člověk dělá. Ona jich udělala hodně, ale stejně tak za ně všechny dostávala rány osudu a s bravůrnou statečností je snášela. Přicházely a odcházely jedna po druhé, už se naučila život brát, jaký je, ale s jednou věcí se nesmířila nikdy…
Ten měsíc už poprvé ten rok napadal čerstvý prachový sníh, ale přesto zas tak moc chladno nebylo. Schoval všechno opadané listí a obalil větve stromů ledovou pokrývkou. Příroda kolem bylo možná chladná, ale ona jen kvetla. Za těch pár let, co byla nová ve třídě se změnila, vyrostla a všímala si už věcí, kterých předtím ne. Třeba ten kluk ze třetí lavice u okna. Znala jeho jméno a hloupou přezdívku, ale nikdy ji nijak moc nezaujal a nezajímal. Tu zimu se to změnilo. Sledovala ho čím dál víc a moc si přála ho také zaujmout. Věnovala mu úsměvy a chodila kolem něj vlastně častěji, než kdy dřív. Snažila se ho nějak zaujmout a zdálo se, že se jí to i podařilo. Někdy ji pohledem našel dřív, než ona jeho. A to jí stačilo. Další byla na řadě konverzace - když se jí někdo líbí, musí s ním přece párkrát promluvit, aby zjistila jestli to není třeba magor… Vždycky náhodou stála vedle něho a zrovna náhodou potřebovala něco vědět. Nikdy ji neodbyl a čím dál tím víc ji zajímal. Co se skrývalo za jeho modrýma očima a mámivým úsměvem? Nevěděla to, ale strašně moc chtěla…víc než se jí líbilo, ale…poručte svému srdci, co má dělat!
Často se stávají věci, které vám snad seslal někdo se shora a vám nezbývá než jich využít. Osmého prosince - v pátek se konala školní diskotéka a deváté ročníky mohly přespávat s povolením rodičů ve škole. Už si zjistila, že on ho má a tak se jen radovala, že ona taky. (Zvlášť kvůli toho večera si koupila nové tričko !) O tom, že se jí líbí, nikomu neřekla. Ne proto, že by se za něj styděla, jen…vlastně to bylo něco uvnitř ní… Nejspíš se styděla za sebe, nevěděla proč, ale prostě to tak bylo. Všechny její kamarádky ji podporovaly a postrkovaly do vztahu jiného. Jo, měla ho ráda, ale stačilo to? Nebylo špatné znamení, že se jí líbil i jiný? Možná, ale nikde není nikdo, kdo by jí na to odpověděl, to musí vědět ona sama. Co je na tom, že se na dnešek těší? Vůbec nic!
Všichni už se začali scházet. Byla tu většina tříd z druhého stupně a i pár těch mrňat. Byla z toho, co si přála trochu nervózní, ale jeden nebo třeba dva tance není tak moc, ne? Pomalu se začínalo, hrály první rychlé songy na rozhýbání a roztančení příchozích. Málo kdo mezi nimi nebyl… Jen on se skrýval někde ve stínu, všimla si ho. Poprvé toho večera se ozvala pomalá píseň. Podívala se jeho směrem, ale nebyl tam, zahlédla jen jeho záda mizící na chodbě. Tak nic no…
"Půjdeš?" přišel za ní ten, na kterého myslela čím dál míň.
"Jasně." Ploužili se v pomalém rytmu a ona měla co dělat, aby se zuřivě neotáčela ke dveřím, jestli se vrátí. A k čemu by jí to vůbec bylo? Jít by za ním nemohla a určitě by to ani nedokázala! Možná přijde on, ale třeba taky ne. Pomalou hudbu vystřídala rychlá a tak to bylo ještě párkrát. Vzdala se nadějí a šla zase s tím, co předtím. Pak toho litovala, zrovna se vrátil. Tak nic no… Později za ním sama dojde. Vždyť o nic nejde. Zeptá se a buď půjde, nebo ne. Nic v tom není. Potom, co dotančila si sedla na lavičku a nehodlala vstát, jedině kvůli němu. Nemusela tam být dlouho, asi jen deset minut. Rozhodně se za ním vydala s dobře hranou klidností. Byla dobrá herečka, když šlo o takové věci, ale v lásce se za jinou masku nikdy neschovávala.
"Ahoj, jdeš..??" zeptala se ukázala směrem k už tančícím párům. Nebylo to nakonec tak těžké, ale trochu se bála toho jeho výrazu nerozhodnosti.
"Já...promiň, spíš později..." Ach jo, aspoň, že neřekl vůbec… "Ach...no, fajn...tak pak přijď," řekla a usmála se na něj. Snad přijde. Nezbývá jí než čekat. Jednu písničku, dvě, tři…už si říkala, že o to prostě fakt nestojí, když se vedle ní někdo postavil.
"Tak jsem tady…" Konečně!
"Super." Nic víc. Prostě šli, potom se ho klasicky chytila kolem krku a po zádech jí přelétl lehký mráz. Páni…bylo to kouzelné. Dívala se mu ho světlých modrých očí a vůbec si nechtěla připustit, že píseň končí. Tančili spolu podruhé a pak, na konec večera, i po třetí. Byla to nejlepší diskotéka, jakou kdy na té škole zažila a nebylo jich zrovna málo. Nevěděla, co může čekat od večera v tělocvičně, tak se na nic radši netěšila, ale vlastně by mohla. Bylo už hodně pozdě, když si přilehl vedle ní. Netrvalo dlouho a poznala, že usnul. Trochu vystrašeně se mu dívala do tváře a dotkla se jeho ruky. Nevěděla jak, najednou se za ně drželi a spokojeně spali. Ráno bylo zvláštní, už tam nebyl. Polovina lidí už měla sbaleno a on k nim patřil. Ani se nerozloučil! Pochopila to tak, že to bral prostě jako jeden malý zážitek a konec. No jo, bude to tak asi muset začít taky brát.
"Hej, jdeš dneska ven?" zeptal se jí ten, kterému měla dát další šanci. No, mu na ní nezaleží, tak už jí nic nebrání. Ona nebude mít problém se z toho dostat, takže…v poho.
"Jasně…v kolik?"
Víkend dopadl dost bláznivě. Ven tedy šla a bylo to zvláštní. Povídali si. Zprvu o něčem ničem, ale pak začal s tím, že mu chybí a pořád na ni myslí a…že by s ní zas chtěl být. Nebyla sama ráda, tak jeho nabídku přijala. Tak, už byla nesvobodná s klukem, kterého duševně podvádí s jiným. Ty modré oči jí nešly z hlavy…
V pondělí neměla zrovna radostnou náladu, ale uměla to zakrýt. Povídala si se spolužáky, smála se vtipům a nechala se objímat svým klukem. Jak směšně to zní. Ten, na kterém jí tak trochu záleželo stál opodál s jedním klukem a o něčem si povídali. Zdálo se, že taky nemá náladu a hlavně, vůbec si jí nevšímal…celé dva měsíce!
Jak dlouho jim ten vztah vydržel! Může to znít ironicky, ale dva měsíce byly skutečně mnoho, zvlášť na ně dva… Pak ale přišel lyžák a zjistila, že mu na ní až moc záleží. Vůbec nedokázala docenit jeho lásku, dával jí toho moc. Její cit k němu byl rostlinou, kterou až moc zaléval. Uhynula a ona s tím nemohla nic dělat. Místo toho se maličko zakoukala do jednoho, se kterým byla na lyžáku ve družstvu. Byl moc pěkný a když si s ním povídala, tak i strašně fajn. V těch chvílích nemyslela na své povinnosti jinde. Nejspíš to přehnala. Hodně se jí líbil a - zamilovala se do něj. Do toho legračního, citlivého, kapku stydlivého, super kluka… Nakonec byl ten rozchod k něčemu dobrý! Přesto, jí bylo líto, jaké problémy jí to nadělalo… Už neměla žádné kamarády, ale TO by bylo na dlouho…
Ve škole to nebylo k vydržení, snad jen ten modrooký krasavec vzadu si jí trochu všímal. On jediný za ní přišel o povídal si s ní.
"Ahoj..." přisedl si. "Co že tu jsi tak sama?"
"Hádej třikrát…" obvykle mluvila s přirozenou veselostí, ale teď to nějak nešlo.
"Jo. Vím…asi blbá otázka… Jak ti je?" vynechal už ten svůj povzbuzující tón.
"Ale jo, jde to… Kdyby se sebe nedělal chudáčka, tak by to dokonce bylo super…"
"On je prostě takový. Nesmíš si to tak brát a bude to v pohodě… A jinak?"
"Jinak super… Lyžák byl skvělej…" Poprvé ten den se usmála.
"No, tak vidíš, aspoň něco…" Ten večer v té tělocvičně se jí zdál už tak dávno. Potřebovala ho zase normálně vidět.
"Ach jo, ale možná by bylo všechno lepší, kdybych tam nebyla… Tak, holky se se mnou nebaví, protože ten…nechci být sprostá, takže ni neříkám…je proti mně poštval…už mám jenom svého…" Najednou jí to připadalo divné, mluvit o jejím novém klukovi s někým, kdo se jí přece jen trošku líbí.
"Takže…jsi…spokojená…??" zněl nějak divně, ale neřešila to…
"Jo, jsem…" Ještě chvíli o něčem mluvili, ale nějak to nevnímala. Nejvíc ze všeho nechtěla přemýšlet o tom, jestli je s tím správným.
Jako obvykle seděla u sebe v lavici a četla si v sešitě dějepisu. Dějepis jí nikdy nešel, tak by se měla učit na písemku, ale…něco jí v tom bránilo. Došlo jí, že to bude postava stojící naproti ní. Zvedla hlavu a uviděla ho…nemluvila s ním už - dlouho. S tím klukem z lyžáku to - nevyšlo. Nehodili se k sobě, byl znát věkový rozdíl mezi nimi. Byla o rok a půl starší. Chodil do sedmé třídy, ale prvně to vážně nešlo poznat! Byl jiný. Vyspělejší než ostatní, ale nakonec zjistila, že je úplně stejný. Chtěla víc.
"Mohl bych s tebou mluvit?" Odložila sešit a podívala se na něj. Nebyla právě úkaz štěstí, ale tak strašně na tom nebyla…
"Jo, jasně…na chodbě?"
"Jo, dík, seš hodná…" Společně došli na chodbu a ona se opřela o parapet a vyčkávavě na něj zadívala.
"Tak…?? Cos tak nutně potřeboval?" zeptala se s nádechem smíchu a zadívala se mu do pomněnkových očí…
"Jenom ti chci něco říct, takovou maličkost, pak můžeš v klidu zas jít…" odmlčel se "Jen jsem chtěl - chtěl jsem - jsem ti říct, že…tě mám rád. Strašně moc rád…" mluvil víc a víc potichu, hlas se mu ke konci zlomil. To, co poslouchala, ji zaskočilo. Taky ho měla ráda, ale… Sakra! Jak jen to myslí? Má ji rád? Co od ní čeká?
"Cože? To jako… Cos to říkal?" Věděla moc dobře, co řekl, ale nedokázala tomu uvěřit.
"Celé měsíce od prosince myslím jenom na tebe…moc pro mě znamenáš a měla bys to vědět." Měla by to vědět? Možná jo, ale…zaskočil ji. Měla ho ráda, byl pro ni moc dobrý kamarád! Tím se už všechno změní. Bude jí ho líto a… Tak by to přece jen nemělo být! Co mu teď má říct?! Nic… Odešel. Sklonil hlavu, předtím se na ni naposled podíval a šel. Nechal ji tam s jejími myšlenkami, které zoufale hledaly svou správnou cestu…
"Máš dneska něco v plánu?" Duben byl v plném proudu. Za tu dobu se nic moc nezměnilo, jen se z nich stali kamarádi. Takoví, jak si to přála. Sice jí pořád něco naznačoval, ale snažila se to ignorovat… Však toho časem nechá, až mu doopravdy dojde, že jsou kamarádi.
"Promiň, ale fakt nemůžu…" omlouvala se mu a bylo jí to opravdu líto. Něco už měla.
"Tak ne no…ahoj."
"Ahojík!" Společně došli na konec chodníku, kde se už vydali každý svým směrem.
Ještě ten den jí napsal ememesku. Bylo to v pohodě, ale klasicky něco s Miluji tě!… Vždycky ji to zabolelo. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Pořád si dělá naděje. Naděje, které mu nedá… Nemůže dát! Jsou…kolikrát už si to říkala?!…kamarádi…
Začátek září pominul, nová škola, noví lidé, nový začátek… Aspoň v to teda doufala. Upřímně se střední bála, ale zbytečně. Všichni byli super a ani to tam nebylo tak hrozné… Měli ve třídě hodně kluků a některé i moc hezké, ale nijak zvlášť ji nezajímali. Snad kvůli toho, že se znají pár týdnů a hned by se měli vytvářet různé vztahy? Ne…tím se řídil každý. Teda kromě…Všimla si ho hned první ráno. Šel kousek vedle ní, ale asi ji nezaregistroval. Nevadilo jí to, mohla si ho aspoň po té dlouhé době prohlédnout. Zvenčí se vůbec nezměnil. Úsměv měl pořád na tváři, tedy kromě chvílí, kdy se potakali. To se pozdravili a zase šel.
Buď obejmout nějakou holku nebo jí dát jen pusu… No co, nic jí do toho nebylo, ale pořád myslela na jejich ztracené přátelství… Jinak to zvládala celkem dobře. Sice málem roztrhala třídní knihu, přivodila si otřes mozku atlasem do zeměpisu nebo všechny polekala, když třískla batohem o zem… Stále na něj myslela a chyběl jí víc, než by si přála, ale jde něco takového ovlivnit? Změnil, ale stále v něm viděla, toho kluka, kterým byl kdysi… Odpoledne sice někoho objímala, darovala mu své polibky a vše, co potřeboval ke štěstí nebo aspoň spokojenosti, ale ona šťastná nebyla. Nemyslela na společnou budoucnost, ale na toho, co do ní patřit nebude! Jak to, že si to neuvědomila nikdy dřív? Když ještě mohla?! Milovala ho! Šíleně, ale k čemu jí to teď je? Myslela, že je jen zamilovaná a bránila se tomu, ale najednou… Jak krutý je osud. Má to, co by chtěla každá… Kluka, který by pro ni udělal úplně všechno a daruje jí tolik lásky, až to škodí. Ničeho s ním si už neváží! Proto by to tak už být nemělo… Musí se s ním rozejít…
"Ahoj." Pozdravil ji jako vždycky, když šli kolem. Pokud si jí teda zrovna všiml…
"Ahoj, všimla jsem si, že dneska končíme stejně. Mohla bych na tebe počkat u tramvaje?" Doopravdy se k tomu odhodlala. Poslední dobou vypadala strašně. Šlo to sní od desíti k nule… Ten rozchod se jí dost dobře vryl do paměti. Křičel po ní…lhala mu, věřil jí, miluje ji… Všechno, co pro ni už nemělo význam. Jen on…
"Ale jo…jasně, zatím…" Nemohla se toho okamžiku dočkat. Pak už snad bude moci žít dál. S ním…??
"Tak, potřebuju se ti s něčím svěřit…" začala nejistě a nadechovala se na svůj konec…

ON

Stáli naproti sobě, díval se jí do tváře, ale ona všude, jen ne na něj. Strach a nervozita z ní přímo čišely! Tak co mu chtěla? Na dnešek něco měl a nemohl se moc zdržovat…
"Poslední dobou si hodně přehrávám minulost…naši společnou minulost. Okamžik, kdy jsme spolu poprvé tančili, kdy jsi za mnou přišel a řekl mi, že mě máš….ach jo… Na všechno s tebou společného pořád myslím. Můžeš si říkat proč a to je to, co ti chci říct…" To všechno ze sebe vychrlila bez jediného pohledu na něj.

ONA

"Co?" Jak prostá otázka, ale najde sílu na to, aby mu odpověděla??
"Já…celou tu dobu jsem věděla, že jsem do tebe zamilovaná, ale nevěřila jsem, že by nám to vyšlo. Tak jsem s tebou aspoň kamarádila… Jenomže v těch posledních týdnech mi čím dál tím víc dochází, že tě neskonale miluju…" Řekla to… Najednou je zase viděla na té chodbě ve škole, kdy jí řekl, že ji má rád… Teď byla na jeho místě ona a odmítající on.
"Co ode mě teď čekáš? Měsíce jsem za tebou utíkal a snažil se, ale tys mě prostě odmítla! Bavil jsem se s tebou jenom proto, že jsem doufal, že mezi náma něco bude, ale zmýlil jsem se. Promiň, ale už je to za mnou. Bude lepší, když se budeme prostě ignorovat. Možná ti to tak nepřipadá, ale je to pro tebe lepší. Sakra! Ty mi tady říkáš něco takového, ale někoho máš! Ví o tom on?" Chvíli jí nedocházelo, že se jí na něco zeptal, vstřebávala všechny odmítavé narážky, co jí věnoval.
"On? Ví…včera jsem se s ním rozešla. Nebudu ti už opakovat proč, nestojíš o to. Někde uvnitř jsem to věděla, ale…měla jsem nějakou naději, že…" Oči měla zalité slzami a dívala se to těch jeho chladně shlížejících.
"Taky jsem ji měl…ne jednu, ale bohužel. Teď víš jaké to je. Někam musím, ahoj!" Dívala se, jak od ní odchází. Zkusila to a…jak si mohla myslet, že by to zabralo?! Každý už byli úplně jinde. On se dostal na výsluní a ona k úplnému dnu, ze kterého se jí nedařilo odrazit…

↓ZDROJ↓
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama